Cultural Heritage - Ina Berger
Ina Berger
Narodila jsem se před pětačtyřiceti lety v Liberci a s tímto městem pod Ještědem je spjatý celý můj život. Právě zde, v obklopení hor, přírody a bohatého kulturního dědictví, nacházím své kořeny i nekončící inspiraci. Jsem mámou dvou úžasných dcer – ony jsou mým největším darem, smyslem i hnacím motorem. Právě pro ně, pro uchování krásy, hodnot a příběhů, tvořím své knihy, kalendáře a vše ostatní.
Náš domov navíc sdílíme se čtyřmi kočkami, které jsem vzala z útulku i přímo z ulice, abych jim dala bezpečí a lásku. Jsou to tichá, občas hlasitá a nesmírně vnímavá stvoření, která dokážou člověka dokonale uklidnit pouhou svou přítomností. Zároveň jsou to ale také velmi zruční výrobci nepořádku při svých divokých hrách a zkoumání našeho bytu. O trénink své trpělivosti tak mám díky nim postaráno.
Hledání smyslu mezi řádky, v tahu pera i v tichu antických sloupů
Celým mým životem se jako červená nit táhne neuhasitelná touha porozumět člověku, světu a neviditelným zákonitostem, které nás formují. Není to jen zájem, je to celoživotní cesta, na které se přirozeně prolíná psychologie, filosofie i grafologie – fascinující psychologie písma, jež dokáže v jediném tahu pera odhalit krajinu lidské duše.
Mým největším učitelem byla vždy vlastní zvídavost. Nespočet hodin samostudia, ponoření se do knih, ukončené kurzy i opakované pokusy o dokončení studií na univerzitách – to vše tvoří mozaiku mého vzdělávání. Zjistila jsem totiž, že pro mě není podstatný samotný diplom na zdi, ale živé poznání. Hledání pravdy, které se nedá svázat jen akademickými osnovami, protože skutečná moudrost se rodí až ve chvíli, kdy se teorie potká s realitou každodenního života.
V těžkých životních chvílích, kdy se zdálo, že se svět otřásá v základech, se mým největším pomocníkem, kotvou a záchranou stala filosofie – a především stoicismus. Učení Marca Aurelia, Senecy a dalších antických myslitelů pro mě není jen zaprášenou teorií. Je to praktický návod na přežití i na plnohodnotné žití. Myšlenky jako Memento mori (Pamatuj na smrt) mi připomínají vzácnost každého přítomného okamžiku a učí mě neplýtvat energií na malichernosti. Amor fati (miluj svůj osud) mi zase dává sílu přijímat vše, co život přináší – nejen radosti, ale i zkoušky – jako něco, co mě má posílit a posunout dál.
Vedle antického klidu mě hluboce oslovuje i moudrost Dálného východu. V mém životě i tvorbě se přirozeně zrcadlí učení Konfucia o řádu, úctě a lidskosti, stejně jako prastará filosofie knihy proměn I-ting, která učí vnímat neustálý pohyb, rovnováhu a proměnlivost všeho kolem nás. Právě spojení západní stoické pevnosti a východní plynulosti vytváří vnitřní harmonii, ze které čerpám každý den.
Tato celoživotní filosofická cesta nezůstává jen v mé mysli – stala se věčnou inspirací pro mou uměleckou tvorbu. Jako fotografka a spisovatelka přenáším tyto nadčasové myšlenky do obrazů a slov. Všechny mé knihy i autorské kalendáře jsou prodchnuty stoickou moudrostí i krásou bytí. Snažím se, aby mé fotografie nebyly jen pouhým zachycením okamžiku, ale vizuální meditací, a aby mé texty hladily duši a přinášely klid v dnešní uspěchané době.
Pohled z míst, kam se většina nedívá
Moje filosofie ale nezůstává jen na papíře nebo v hledáčku fotoaparátu – žiji ji každý den i ve své civilní profesi, která mnohé překvapí.
Říká se, že skutečný charakter člověka poznáte podle toho, jak se chová k těm, kteří stojí nad ním nebo vedle něj. Pravá tvář se ukáže až ve chvíli, kdy se podívá dolů – na ty, které považuje za neviditelné, nedůležité nebo postradatelné. Z pozice, kterou společnost vnímá jako „dno“ či samý spodek žebříčku, se totiž otevírá ten nejčistší a nejupřímnější výhled na lidskou duši.
Pracuji jako uklízečka. Ne z nutnosti, ale z vlastní svobodné vůle. Mám vzdělání i zkušenosti, díky kterým bych mohla sedět v kanceláři, na úřadě nebo na manažerské židli. Vyzkoušela jsem si to, ale zjistila jsem, že můj svět je jinde. Utekla jsem z kanceláře do pekárny péct pečivo, protože pečení miluji a potřebovala jsem konečně vidět hmatatelný výsledek své práce. Od té doby mi manuální a fyzicky náročná práce dává mnohem větší smysl i vnitřní prospěch. Prošla jsem si různými profesemi, až jsem před šesti lety zakotvila v úklidu. Uklízení mě baví. Miluji ten okamžitý a hmatatelný výsledek, klid, řád a harmonii, kterou po sobě zanechávám. Je to pro mě forma meditace i poctivého řemesla, které dává prostoru nový dech.
Právě díky této volbě se mi ale dostalo té nejcennější životní školy. Stala jsem se pro mnoho lidí „neviditelnou“. A v té neviditelnosti sleduji fascinující divadlo naší doby.
Dnešní svět je plný naučené, uhlazené zdvořilosti. Lidé se usmívají, používají správné fráze, ale pod touto tenkou slupkou se často skrývá jen společensky tolerované pokrytectví. Jakmile v ruce držíte hadr a kbelík, pro určitou skupinu lidí automaticky přestáváte být plnohodnotnou bytostí. Najednou na Vás mluví pomaleji, zjednodušeně, s tichou nadřazeností – jako by s pracovní pozicí automaticky klesala i Vaše inteligence a hodnota. Udělají si okamžitý obrázek, zařadí si Vás do škatulky a nikdy jim nepřijde na mysl, že by se mohli mýlit.
Za těch posledních šest let, co se úklidu věnuji, jsem poznala obrovské množství lidí a jejich příběhů. Paradoxně nejvíce této tiché arogance přichází od těch, kteří se sami snaží působit „na úrovni“ a svou hodnotu si potřebují dokazovat skrze tituly, funkce a pocit, že jsou nad někým jiným. Naopak ti, kteří skutečně něčeho dosáhli – lidé opravdoví, mimořádně úspěšní a bohatí – ke mně přistupovali s největší lidskostí a pokorou jako rovný s rovným. Často mě až dojalo, jak neobyčejně skromně tito lidé žijí. Nemají žádnou potřebu dávat svůj majetek nebo tituly na odiv. Sami v sobě totiž přesně vědí, co dokázali a jak jsou bohatí, a nepotřebují o tom přesvědčovat okolí – když je potkáte na ulici nebo vstoupíte do jejich bytu či domu, vůbec byste to na nich nepoznali. Skutečná velikost nepotřebuje pozlátko ani ponižování druhých, aby sami vyrostli. Tito lidé totiž vědí, že každá poctivá práce má svou důstojnost a že úcta k druhému člověku je tím jediným skutečným měřítkem úrovně.
Moje práce mě tak učí pokoře, ale zároveň mi dává obrovskou svobodu. Vidím lidi bez masek. A právě díky tomu si o to víc vážím těch, pro které nejsem jen stínem s mopem, ale člověkem, který jim pomáhá tvořit čistý a harmonický domov či pracovní prostor.
Jako uklízečka nemám nijak závratný výdělek a žijeme velmi skromně. Pracuji i o víkendech a svátcích, ale tahle práce mě i přesto naplňuje. Dává mi totiž něco, co jsem v jiných zaměstnáních postrádala – hluboký smysl a obyčejnou lidskou vděčnost. Lidé dokáží mou práci ocenit a upřímně za ni poděkovat. Dříve jsem zažívala pravý opak: vše se bralo jako samozřejmost, nic nebylo dost dobré, a když už se něco povedlo, stejně to bylo málo. Dnes se tomu s odstupem času a nadhledem už jen tiše pousměji.
Ať už tedy držím v ruce fotoaparát, pero, knihu starých mistrů, nebo kbelík a hadr, všechno v mém životě do sebe dokonale zapadá. Každá z těchto rolí je jen jiným způsobem, jak hledat řád v chaosu, krásu v obyčejnosti a pravdu v lidském nitru. Protože skutečná čistota není jen o lesklých površích – je především o čistotě v myšlenkách, v tvorbě a v přístupu k druhým lidem.
Poznámka autorky: Tento úvodní text byl stylisticky upraven ve spolupráci s umělou inteligencí na základě mých vlastních myšlenek a podkladů. Veškerý obsah mých knih – od fotografií až po historická fakta – je však výhradně mou vlastní autorskou prací.


