Jaroslav - světové výstavy

Úvod

 

Před pár dny jsme s Mirkem byli na výletě v Mělníku a pak ve vedlejší obci Hořín u zdymadla a úplně náhodou jsme po cestě objevili malý vesnický hřbitov s překrásnou rodinnou hrobkou rodu mělnických Lobkowiczů. Je to velká barokní kaple a za ní do půlkruhu přistavěná zeď, kde jsou pohřbeni všechny ty princezny, kněžny a hraběnky a jejich ušlechtilí manželé a děti. Mně se tam líbilo ale nejvíce proto, protože v roce 2020 začali hrobky a místo za kaplí (ten půlkruhový prostor s hroby a náhrobky na oné zdi) rekonstruovat. Ale jak víme, jsme v České republice, a jak to tady už bývá, s rekonstrukcí se sice započalo, ale dobré dva roky na toto místo lidská noha nevstoupila. Bylo to tam celé zarostlé nálety, bodláky většími než jsem já, vysokou trávou, ale i květinami, hmyzu tam bylo spousta, i pár ptáků jsem vyrušila a nechápavě létali kolem, lidi tam opravdu dlouho neviděli. Bylo to místo tajemné a schované. Škoda jen, že Mirek tam se mnou nešel, ale jeho obuv a kraťasy mu to bez předem jasných šrámů nedovolily. Rozhodl se tedy, že raději počká venku a já se půjdu ponořit do houštiny, ve které jsem netušila, na co nebo na koho narazím. Ale taková místa mám ráda. Vypravila jsem se tedy na průzkum.

Jak jsem prošla “dveřmi” ve zdi (připravené otvory pro dveře nebo aspoň zamýšlenou mříž), oddělující opravdovou divočinu od upravených hrobů na hřbitově před kaplí, užasla jsem. Takové krásné místo! Husté bodláčí, menší stromky z náletů, ani vysoká tráva mě neodradila, naopak. Prostupovala jsem dál a fotila jeden náhrobek za druhým. Občas jsem se otočila, když odněkud směrem od kaple odstartoval poplašeně udivený pták. Ale celé jsem to obešla a nafotila. Už jsem byla na konci půlkruhu s náhrobky princezen, když v tom jsem vedle jednoho hrobu spatřila krčícího se mladého muže. Vypadal jak bezdomovec, možná feťák? Zdál se mi divný, nicméně jeho přítomnost zde mě ani nepřekvapila, ani nevylekala. Při mých četných podobných výpravách v minulosti jsem už narazila i na strašidelněji vypadající individua, než byl tento, až vylekaně působící mladík v ušmudlaném džínovém potrhaném oblečku, většinou hned v centru našeho krásného krajského města.

“Dobrý den.” pozdravila jsem a sklonila foťák ke straně, aby bylo zřejmé, že jeho nemám zájem fotit. Nicméně jsem pokračovala dál po směru své trasy skrz houštinu s občasnými travnatými “mýtinkami” mezi hroby a před nimi. Šla jsem a fotila další náhrobky, čekaly mě ještě asi čtyři.

“Ahoj.” odpověděl až po chvíli na můj pozdrav. Zvedl se a snažil se mě opatrně následovat.

Vytáhla jsem cigaretu v domnění, že okamžitě vznese dotaz, zda nemám jednu náhodou navíc. U typů, které běžně potkávám na podobných místech, je to běžné. Ale on nic! To mě poněkud vyvedlo z míry, ale stále jsem pokračovala k východu z hrobky pod širým nebem ohraničené pouze torzem zdi s otvory, ovšem tak zarostlými, že jsem chvíli přemýšlela, že se vrátím na původní místo mého průchodu sem.

“Ty se nebojíš?” zeptal se s úsměvem. Cigaretu jsem schovala zase zpátky do krabičky a do kapsy.

“Čeho? Tebe? Bodláků? Klíšťat? Ne.” odpověděla jsem s foťákem už opět přilepeným k levému oku a pokračovala ve focení bodláků, krásně fialových.

“Neznáš mě. A nebojíš se.” podivil se.

“Ty mě taky ne. Nevíš, co jsem zač. Navíc vypadám víc divně, než ty. To ty by ses měl možná bát.” usmála jsem se a podívala se mu poprvé do obličeje. Vypadal úplně normálně, nebyl to feťák, snad ani bezdomovec. Možná jen místní obyvatel malé obce, co se tu ukrývá nebo jen sem chodí hledat inspiraci a klid. Snažila jsem se ho někam zařadit. Ale rozhodně jsem se ho nebála. Nebylo proč.

“Já se tě taky nebojím.” odpověděl a podíval se k nebi, zrovna odněkud vylétla hrdlička.

“Tak ok, já si to tu nafotím a jdu. Jedeme domů už.” vysvětlovala jsem mu a rukama jsem si sundávala do levého stehna zakouslou větvičku čehosi s trny. Už jsem byla téměř na konci u druhého východu, nakonec jsem se rozhodla, že se nevrátím, ale projdu skrz.

“Nejsem odsud.” řekl.

“Aha, a co tu děláš?” zeptala jsem se a přemýšlela, proč mi to říká a odkud vlastně je.

“Někoho jsem hledal.”

“Koho?” zeptala jsem se.

Mlčel, hrabal klacíkem v zemi vedle jednoho z hrobů, ani se na mě nepodíval.

Už už jsem byla u “branky” ven. Ale nedalo mi to a otočila se zpátky k němu.

“Kdo jsi? Odkud?”

“Jsem Jaroslav.” řekl a napřímil se.

“Koho jsi hledal?“ naléhavě jsem zopakovala otázku.

Opět bez odpovědi.

Jediné, co mě napadlo, ze mě vyklouzlo rychleji, než jsem to mohla zarazit.

“Aspoň, že covid už není. Víš, že za covidu to tu začali opravovat? A koukej, evidentně došly peníze nebo nevím.” snažila jsem se o odlehčení rozhovoru předtím, než mu, Jaroslavovi, řeknu závěrečné ahoj, vyjdu ven ze hřbitova, nastoupím do auta a už se nikdy neuvidíme.

Opět zajímavé shledání, pomyslela jsem si a pokračovala v prodírání se do finále.

“Za covidu jsem tu byl, nebylo to tak hrozné.” nečekaně odpověděl.

“Tak všichni jsme v tom tady byli, polapeni ve spárech. Bylo to strašný!”

“Ale nebylo, mor byl horší. A co teprve hladomor...” zasnil se smutně.

“No to asi ano, ale to už je dávno, nikdo si to nepamatuje.” odvětila jsem.

“Já to viděl, byl jsem tam.” usmál se a dlouze se u toho na mě zadíval. Sledoval s napětím, jak zareaguji.

Už jsem byla na krok od brány. Otočila jsem se a udělala krok zpátky.

“Jak jako, že jsi tam byl?” teď jsem bystře sledovala zase já jeho.

“No já tam prostě byl, můžu být kdekoliv, a ty taky.” odpověděl stejně normálně jako by mi sděloval, že v krámě koupil rohlík za 2,60 a máslo pod 40,-. Malý záchvěv radosti v jeho řeči. Máslo pod 40,-!

Zapálila jsem si tu cigaretu, kterou jsem již jednou vyndala a zase po neúspěšném nenápadném nabídnutí uložila zpět do krabičky. Získávala jsem čas, na přemýšlení.

“Takže ty cestuješ časem nebo co se mi to tu snažíš říct?” ptala jsem se.

“Ano. Dá se to tak definovat.” odpověděl.

“Čas není lineární.” řekla jsem a usmála se.

“To není.” odpověděl. “Proto jsem tě našel.” pokračoval.

“Ty jsi mě hledal? Nepotkali jsme se náhodou?”

“Hledal, a našel.”

“Proč jsi mě hledal?”

“Ne tebe konkrétně, ale prostě někoho, kdo to bude schopný pochopit a bude se mnou při pozorování. Jsem sám, chci to s někým sdílet. A ty, myslím, to nejen chápeš, ale i oceníš. Nemýlím-li se.”

“Ano. Já si myslím, jsem o tom přesvědčena, že tento svět, co tu vidíme, je hologram. Tudíž je možné se promítat do jakékoliv epochy a místo. Tedy cestovat časem.“ řekla jsem a čekala, že jeho reakce bude stejná jako od všech, se kterými jsem se na toto téma kdy bavila. Ale on nic. Jen kývl, jakoby to byla jasná věc. Je to tedy tak! Zmizely všechny mé pochybnosti.

„Takže to chápu, jen nevím, proč jsi oslovil konkrétně mě. Bude nás víc.“ zeptala jsem se.

„Protože pouze ty ze všech, co jsem našel, chceš cestování časem využít k užitečným účelům. K poznání a k pochopení dějin a historie. Nechceš toho nikterak zneužít ve svůj prospěch. Navíc máš to nejcennější, co člověk může mít. Navíc jsi to nedefinovala zcela přesně, hologram je velmi zjednodušená formulace, řekl bych. Ale to ještě časem probereme. Časem, který opravdu není lineární. Takže jsme to už možná probrali?”

“A co mám? Nic nemám! nejsem bohatá, ani nechodím nikam do zaměstnání...”

“Právě. Máš čas. Čas je to nejcennější.”

“To je.”

“Půjdeme?”

“Kam?”

“Kam chceš.”

“Rozmyslím si to.” usmála jsem se. “Ale teď už musím jít, Mirek na mě čeká.” zapátrala jsem očima kolem sebe, jestli náhodou přeci jen nešel dál a nevidí nás.

“Jen běž, půjdeme jindy, až budeš mít víc času.”

“Jak se sejdeme?” zeptala jsem se.

“Já přijdu. Na.” sáhl do kapsy a podal mi malý přívěsek. “To si vem, podle toho tě lokalizuji přesně. Až bude můj příchod bezpečný, nebude kolem nikdo, kdo by mě viděl, sevři ho v rukou a řekni mé jméno. A budu tam.”

“Dobře. Děkuji ti.” Kývnu na pozdrav a ukládám si přívěsek do kapsy. Procházím ve spěchu po upravené části vesnického hřbitova, nad kterým se tyčí barokní kaple. Hledám Mirka, nikde není. Snad bude v autě. Jdu rychle, po cestě se otáčím a fotím poslední fotky, sundávám si odevšad trny, zbytky bodláků, větvičky.

“Proč jsi na mě nepočkal?” zeptám se v autě Mirka vyčítavě.

“Jsem nemohl vědět, že tam budeš tak dlouho.” odpověděl o něco více vyčítavě.

No snad tak dlouho jsem tam nebyla ne? Co kdyby se mi tam třeba něco stalo? Pomyslela jsem si. Nebo kdybych tam potkala nějakého divného týpka. Začala jsem se smát. V kapse jsem nahmatala malý přívěsek od Jaroslava.

„Podívej, co jsem tam našla!” ukazuju ho s nadšením Mirkovi. On už ale nastartoval a odjíždíme.

“Hm. Jedem.” odpověděl, aniž by se na mě nebo na onen předmět podíval.

“Jedem.” přitakala jsem spokojeně.

A tak začala naše pouť po časech dávno zmizelých.

 

Za pár dní po našem setkání jsem se rozhodla vyzkoušet funkčnost přívěsku, který jsem dostala. Je pravda, že jsem dlouho přemýšlela o celém tom shledání, o tom, co říkal. Neměla jsem důvod mu věřit, mohl to být jen místní floutek, co si ze mě vystřelil a někdo to odněkud z křoví vysílal živě a možná už jsem hvězda internetu. Napadalo mě spoustu věcí. Zároveň jsem však neměla důvod mu nevěřit. Vždyť potvrdil mou dlouholetou domněnku o čase, o tom, jak svět funguje. A cestování časem! Páni! To je můj cíl přeci, podívat se do minulosti a zjistit, jestli je vše, co se píše v knihách, skutečně pravda. Nebo jak to všechno bylo doopravdy. Mohla bych zažít tu atmosféru jednotlivých historických událostí. Bylo toho tolik, co mi běhalo hlavou od doby, co jsem nasedla zpátky do auta na cestu domů. Do auta, do dopravního prostředku, který teď už asi nebudu potřebovat, abych se dostala z bodu A do bodu B. Bylo by to tak úžasné, kdyby to byla pravda. Přemýšlela jsem ale hodně i o té variantě, že vše, co mi říkal, je pravda. Kam bych se chtěla vlastně podívat jako první? Těch událostí a dob je přeci tolik. Kterou zvolit jako první? Myslela jsem na to ve dne i v noci. Moc jsem toho poslední dny nenaspala. Musím to vyzkoušet. Je jedno, kam. Musím vědět, jestli nelhal.

 

Ráno jsem vstala, Mirek byl v práci, dcery ve škole. Během ranní kávy jsem zjistila, že opravdu nemůžu vybrat jednu událost, kterou bych chtěla spatřit na vlastní oči jako první. Oblékla jsem se a šla. Kousek od našeho domu je kostel, za ním se nachází jedna velmi zastrčená ulička. A v té uličce se skrývá jeden z nejstarších domů v našem městě, který přežil téměř v původním stavu. Není obydlen, vím to, chodila jsem do těch míst poslední dobou často při fotografovacích pochůzkách. Během dopoledne tam zaručeně nikoho nepotkám, obyvatelé ostatních domů jsou v práci, děti ve školách. Vím, že se dá dostat bez větší námahy dovnitř do domu. Tam to bude ideální na přivolání Jaroslava. Zkusím to.

A opravdu, když jsem došla na místo, široko daleko ani živáčka. Je to tu opravdu dobře schované. Možná nebude ani třeba, abych se vloupala dovnitř. Nikdo tu není. Stojím před vchodem, prohlížím si starobylý, skromný kamenný portál s obvyklou značkou svého tvůrce, kamenického mistra. Vtom se dveře otevřely. Cukla jsem sebou.

„Jaroslave?“ nechápavě koukám na postavu, která otevřela dveře.

„Ahoj, pojď. Rychle.“ odpovídá klidně a za ruku mě vtáhne dovnitř přes chodbu do tmavé místnosti. Jen slabé proužečky světla se dostávají dovnitř přes trámy zatlučená okna. Je tu tma a zima.

Jak si moje oči přivykly na změněné světelné podmínky, rozhlédla jsem se kolem. V rohu stála zaprášená polorozbitá dřevěná skříňka. Zhruba uprostřed bytelný čtvercový stůl a jedna kovová židle.

„Jak jsi mě našel?“ zajímá mě.

„Viděl jsem tě.“ odpovídá klidně.

„Ano? Ani jsem tě nezavolala, nestihla jsem to.“ povzdychnu si.

„Jsi zvědavá, zda přívěsek funguje?“ směje se.

„Ano!“ odpovídám a jdu pomalu ke stolu.

„Funguje. Ale dnes to bylo trošku jinak.“

„OK.“ odpovídám a kroužím kolem stolu.

„Tak kam chceš?“ ptá se stejně samozřejmě, jako by se ptal, zda si do kafe dávám dva cukry nebo jeden.

„To je bizarní. Pochybuju...“

„Že to jde? Cestovat časem?“ přeruší mě a vydá se ke mně ke stolu.

„Ano. Teda ne, já vím, že to jde. Jen pochybuju, že ty to umíš a hlavně, i kdybys ty to uměl, tak jak můžeš vědět, že to budu umět já?“ říkám a už zase přemýšlím o všech těch věcech, které mě nenechaly usnout v předchozí dny.

„Ale jistěže to umíš. Jen o tom nevíš ještě, jak. Nic na tom není.“ ujišťuje mě.

„Jakože telekineze?“

„Ne tak uplně. Telekineze je vázaná na přítomný čas.“

„Aha, OK. Tak ... jak tedy?“

„Jsou dvě důležitá pravidla.“

„Povídej.“

„Za prvé: nic si s sebou neber, nic, co bys mohla ztratit. Nesmí tam nic zůstat.“

„OK.“ přikývnu.

„Za druhé: ...“ podívá se mi dlouze do očí. Je to tedy důležité, pomyslím si a zpozorním. „... neboj se a věř mi.“ dodává a na rozdíl od výrazu tváře u prvního požadavku se teď zase usmívá.

„OK“ odpovídám a už předem vím, že se stejně bojím a že mu uvěřím, až se o tom přesvědčím a předvede, co mi slibuje.

„Takže kam to bude?“ stále čeká na mé specifikování lokality.

„Nevím.“ kroutím hlavou.

„Ale no tak. Zkusíme na to tedy přijít. Chtěla by ses bavit? Nebo vidět umírat lidi?“

„Bavit!“ vykřiknu s hrůzou v očích. Nechci vidět nikoho umírat. Hlavou mi běží snímky mrtvých a umírajících lidí, které jsem kdy viděla ve filmech nebo ve zprávách.

„Umírat lidi nechce vidět přeci nikdo. Stejně je ale časem uvidíš... Nevadí, takže zábava. A co takhle výstava? Světová výstava?“ navrhuje a jakoby předem tušil, že mu právě toto hned odsouhlasím.

„Eiffelovka!“ vykřiknu. „Chci ji vidět v době, kdy byla postavena. Chci být u toho, byla to velká sláva přeci. Světová výstava v Paříži.“ jsem nadšená tím nápadem.

„Dobře, tím začneme. Podíváme se do roku ...?“ ptá se a čeká na mé doplnění věty o příslušné datum. Já marně hledám letopočet.

„Nevím, čísla mi nejdou. Vím jen, že to bylo 19. století.“ odpovídám a červenám se kvůli mé tristní neznalosti.

„1889“ odpovídá trošku přísně. „Pojď, tady si všechno nech.“ ukazuje na stůl.

„Dobře. Všechno? Co si můžu nechat?“ ptám se a sundávám batoh.

„Nic, co bys mohla ztratit. Takže kromě oblečení nejlépe nic.“

„No ale já to tady nenechám přeci! Jak budeme dlouho pryč? Co když mi to někdo ukradne? Mám tam foťák, doklady, peníze, kartu, telefon...“ zamítám jeho návrh rozhodně.

„Neboj, nikdo ti to neukradne, hned jsme zpátky.“ ujišťuje mě.

„Jak dlouho?“

„Chviličku, jako bychom odsud nikdy ani neodešli.“

„No tak to si u Eiffelovky moc kulturní rej neužiju.“ přestává se mi to pomalu líbit. „A víš co? Ještě nevím ani, jak se tam jako dostaneme?“ odpovídám nepříjemným tónem, mé nadšení je rázem to tam.

„No úplně jednoduše, jak jsem říkal.“ odpovídá trpělivě.

„Jak? Rozložíš mě nějakým přístrojem, strojem času, na atomy? Nebo jak tedy? Chci vědět, jaké fyzikální procesy se u toho dějí. Jestli to přežiju, nebo nepřežiju, jestli to bolí nebo ne. Neřekl jsi mi o tom nic!“ rozčiluju se.

„Pravidlo dvě.“ odpovídá klidně Jaroslav a vyndává si z kapes žvýkačky, nůž a jiné drobnosti a pokládá je na stůl vedle mého batohu.

„Ne, tak jednoduché to se mnou není a nebude! Jak?“

„OK. Postup je takový, že já vím, kam chceme jít. Na tom jsme se dohodli, že navštívíme Paříž v době veletrhu v roce 1889, když Eiffelovka zářila novotou.“

„Ano. A dál?“

„A to je celé. Dáš mi ruku a hned jsme tam. Principy přenosu ti teď vysvětlovat nemůžu. Telekineze to není, nic tě nebude na nic rozkládat, v žádném případě to nebolí – ani trošku. Ani to nepostřehneš. Vyloženě za oka mžik jsme tam a zase zpátky. Musíš mi věřit nebo jít domů, jinou možnost nemáš.“ vysvětluje a natahuje ruku k té mé.

„OK. Nechám tu tedy věci.“ odpovídám po krátkém odmlčení a promýšlení mé situace a pokládám vše na stůl.

„A pravidlo dvě?“ ptá se.

„Pravidlo dvě.“ přikyvuji smířeně a podávám mu ruku.

​

Kapitola 1

 

Exposition Universelle Paris 1889

 

„Co to...? Kde to jsme? Jak proboha?!?!“ lapám po dechu v šoku ze situace, která se mi v ten samý moment, kdy jsem Jaroslavovi podala ruku, začala odehrávat před očima, všude kolem nás! Stojíme mezi davy lidí, před námi září Eiffelovka.

„Vítej v Paříži!“ podívá se na mě Jaroslav s nadšením v očích a pouští mé pevné sevření ruky.

„Jak to? Jak jsi to? To není možný!“ křičím. Nemůžu uvěřit tomu, co vidím a slyším.

„Evidentně to možný je. Jsme tu.“ mrkne na mě a vydává se pomalými kroky s davem divně oblečených lidí.

„Co to mají na sobě? Vypadá to jako obří kompars v dobových kostýmech. Jak jsi to udělal? Nejsme v Paříži, nejsme v roce 1890.“ stále nechápu, jak je to možné a snažím se zpochybnit naprosto vše, co je kolem mě.

„No to nejsme v roce 1890, to máš pravdu.“ ohlédne se za mnou. Snažím se rozpohybovat šokem ztuhlé nohy, aby se mi neztratil mezi lidmi.

„Tak kde jsme? Co to je?“ ptám se vyděšeně.

„Čísla ti opravdu moc nejdou, nejsme v roce 1890, ale v roce 1889. Konkrétně 14. srpna v 11:00 středoevropského času.“ odpovídá s úsměvem a pokračuje v chůzi směrem k Eiffelovce.

„Fajn. Srandu si ze mě děláš! Tak mi řekni, jak jsme se sem dostali? Vždyť jsem ti sotva podala ruku a nestihla jsem ani mrknout a jsme tu?!“ zvyšuji hlas, lidé kolem mě jsou zabráni do rozhovorů o výstavě a povětšinou nadávají na Eiffelovku. Zjišťuji, že z ní nadšení moc nejsou. Kdo by si to byl pomyslel, dnes patří Eiffelovka k největším symbolům Francie a Evropy obecně. Miliony lidí ročně jezdí do Paříže, aby se u ní vyfotili.

„A vůbec, jakéže datum tu je? To mám za pár dní narozeniny.“ pokračuji.

„Ano, myslel jsem, že bys byla ráda za malý narozeninový dárek, oslavu v Paříži se vší parádou.“

„No to ano, je to fajn. I když u nás je teď konec června. A najednou srpen. A v úplně jiném století! A jak vlastně víš, kdy mám narozeniny?“ nepřestávám žasnout. Jdeme s lidmi krásně oblečenými. Muži mají klobouky, ženy a dívky dlouhé šaty a klobouky také, některé krásně zdobené. Vypadají opravdu elegantně. Jako na fotografiích, které jsem viděla z té doby a vždy jsem si přála ji osobně navštívit. A najednou... jsem tady! Paráda!

„Pojď!“ řekl Jaroslav nadšeně „Budeš koukat, paláce pokroku, moderních vynálezů a nádherných uměleckých děl. Bude se ti tu líbit.“

Následuji ho a nevycházím z údivu. Je to překrásné, vše kolem mě. Lidé jsou milí, vesele se spolu baví. Každého zaujalo něco jiného, každý chce shlédnout jako první jiný pavilon. V tom jsem si to uvědomila.

„Kde jsme?“ ptám se Jaroslava.

„V Paříži přeci. Na Martově poli konkrétně.“ odpovídá během chůze v davu.

„Ano. A jak tady mluví?“ ptám se udiveně.

„Francouzsky přeci! Jsi ve Francii.“ odpovídá trošku nechápavě Jaroslav a pokračuje v chůzi po dlouhé promenádní ulici. „Jsou tu ovšem lidé z celého světa, jak mezi vystavovateli, tak mezi návštěvníky. Takže zaslechnout tu můžeš téměř jakýkoliv jazyk.“ dodává.

„Ano? A češtinu?“ ptám se dál.

„No tu moc ne. Pravděpodobně tu nebude moc lidí, kteří ji ovládají. A když, tak stejně budou mluvit jinou řečí, protože budou mluvit s cizinci a ti česky neumí.“ vysvětluje a trošku zpomalil, abych ho stihla dohnat.

„No právě! Tak jak je možný, že jim rozumím? Jsou všude! Česky mluvící lidé!“ zastavuji se u něj.

„No, pravda je, že tu opravdu nikdo nemluví česky, aspoň rozhodně ne ti, které jsme zatím stihli fyzicky potkat. Takže ...“ rozhlíží se kolem jakoby se bál, že ho někdo uslyší.

„Takže?!“ ptám se důrazně.

„Takže jim prostě rozumíš. Ber to jako fakt.“ odpověděl stručně a vyrazil opět na pochod s davem.

„Aha.“ přemýšlím, jak je to možné. Není to možné, nemůžu jim rozumět, to je blbost!

„Víš, když budeš cestovat, budeš rozumět všem, koho potkáš. Princip složitý není, je podpořen systémem fungování přeskakování v čase. Nemůžu ti ho ale teď vysvětlovat. Časem to pochopíš sama.“ dodává o něco více mile a gesty mě povzbuzuje, abych se nezastavovala a šla plynule s ním.

„Dobře.“ smiřuji se s vysvětlením, nad kterým ale budu opět přemýšlet mnoho a mnoho dní a nocí. To už je mi teď jasné.

„Tak konečně, jsme tu! Pavilon strojů. Nádherná výstava. Račte vstoupit!“ zastavuje u jedné z nádherných obrovských budov.

„Počkej! Podívej! Eiffelovka! Ona je červená!“ užasnu při pohledu na ni. Jak je krásná v této barvě. Nádherná dáma v elegantní vzdušné červené róbě. Uprostřed té nejlepší společnosti a vždy v jejím středu.

„Ano. Je červená. Za zhruba 10 let ale bude žlutá. A když bude nasvícená tisíci žárovek, bude zářit do dálky jako zlatá. Šperk Francie.“

„Žlutá bude teď zase. Myslím v roce 2024, na pořádání olympiády ji chtějí natřít na žlutou. Ve třech odstínech, od nejtmavší dole po nejsvětlejší nahoře.“ uvědomuji si, že jsem nedávno četla článek o jejím plánovaném přebarvení.

„Ano, bude opět po letech v hnědé a hnědočervené a bronzové zářit zlatě. Bude to krásné, zrovna tak jako tehdy...“ zasnil se. „...a pojďme už dovnitř!“ trošku mě postrčil ke dveřím.

Když jsem se ocitla v pavilonu strojů, byla jsem naprosto uchvácena. Před očima jsem měla vrcholy strojírenství, důležité praktické vynálezy. Největší chlouby Paříže, největší symboly pokroku v té době. Procházela jsem mezi jednotlivými exponáty, některými s názornými interaktivními ukázkami, a cítila jsem nesmírnou hrdost na to, že jsem Evropanka a patřím mezi elitu lidstva, která dokázala vymyslet a zkonstruovat tyto nádherné přístroje. Když jsme prošly celým pavilonem, byla jsem trošku unavená. Dostala jsem chuť na kávu a možná menší občerstvení.

„Mám hlad, kafe bych si dala, nezajdeme někam do kavárny si odpočinout?“ navrhuji s vyčerpaným výrazem v očích Jaroslavovi, který ještě z dálky prohlíží všechnu tu strojovou nádheru.

„No to nemůžeme.“ kroutí hlavou.

„Proč?“

„Za prvé, nemáme jejich peníze. Za druhé, oni nás tak trochu nevidí.“ odpovídá v rozpacích, když si uvědomil, že mi tento poměrně důležitý fakt nesdělil již dříve.

„Jo tááák!! Jak jako, počkej, jak nevidí?“ uvědomuji si, co mi právě řekl.

„No prostě nás nevidí, ani neslyší, víš. To už tak funguje. Nemůžou nás vidět, se podívej, co máš na sobě. V tomhle by nás sem ani nepustili, navíc tohle oblečení se tu prostě ještě nevyrábí. Navíc ty máš legíny. V téhle době bylo pro ženy nelegální nosit kalhoty. Mají na to zákon. Nemůžou nás vidět, ani slyšet, jak se bavíme. Takhle to prostě je a změnit to možná časem můžeme, ale rozhodně ne teď. Možná někdy za pár let cestování a v naprosto jiné, například život ohrožující situaci. Jinak bychom měnili běh dějin a to nejde. Nemůžeme měnit historii. Vzpomínáš na efekt motýlích křídel? Je poměrně známý. A pravdivý.“ vysvětluje, zavedl mě na lavičku před pavilonem.

„Dobře. Chápu. Tak jak je ale možné, že když jdeme v davu. Třeba teď uvnitř toho pavilonu strojů. Bylo tam přeci natřískáno lidmi. Hlava na hlavě. A přece do mě nikdo nevrazil! Jak mi tohle vysvětlíš, když mě nevidí, tak proč přede mnou ti lidé uhýbají, když jim vejdu do cesty?“ přemýšlím o nesrovnalostech, které se mi hned vyjevily.

„No jak bych to... Prostě tě nevidí, ani neslyší.“

„Ano, ale...“ důrazně čekám na odpověď.

„Nevidí a neslyší, ale cítí tvoji, naši, přítomnost. Cítí naši energii nebo jak to říct co nejjednodušeji.“

„Jasně. Tomu rozumím. Stejně je to divný. Jak to funguje?“

„Je to založeno na tzv. třetím oku. To je ...“

„Vím, co to je.“ přerušuji ho, abych mu dala najevo, že nejsem úplně mimo a téma energií a třetího oka mi není cizí.

„Dobře, tak prostě na bázi třetího oka, velmi zjednodušeně řečeno, tě vnímají jako energii, že tam jsi a automaticky se ti nevědomě vyhnou. Takže do tebe nevrazí a když se jich náhodou dotkneš, třeba v nějakém davu jako byl tady, tak pocítí takové spíš energetické pošimrání, husí kůži, zalechtání. Nevím, jak tohle popsat. Vnímají tě jako neviditelnou psychologickou překážku. Nemůžou do tebe vrazit. Každopádně tě nevidí a nevyhodnotí jako člověka z budoucnosti. A o to nám jde.“

„Dobře.“ přikyvuji a zvedám se z lavičky. „Pojďme támhle, tam je hodně lidí, co je to za budovu?“

„Palác výtvarných umění a svobodných umění.“ odpovídá zmateně Jaroslav a pomalu se zvedá za mnou. Je trošku vykolejen mou jednoslovnou odpovědí, překvapen, že se dál neptám na detaily.

„Takže to ti je jasné?“ nedá mu to.

„Ano. Je.“ usměju se na něj. Zase tak moc jasné mi to není, ale přeci jen o něco více srozumitelné, než princip cestování časem celkově. Takže prozatím mi toto vysvětlení plně stačí a jsem více zvědavá spíš na to umění uvnitř pavilonu. Zrychluji krok, Jaroslav také. Blížíme se rychle, míjíme cestou skupinku mužů, elegantně oblečených. Jak jinak, jiní tu totiž ani nejsou. Zaslechneme jejich hovor.

„To je přeci Edison!“ poznávám muže. „To je super! Právě jsem prošla kolem Edisona!“ jsem nadšená.

„Edison je tady hlavní hvězda. A Eiffel pochopitelně. Výstavu si ale nenechali ujít ani jiné zajímavé a známé osoby. Například Antoni Gaudi, James McNeill Whistler, Edvard Munch, Rosa Bonheur, Paul Gauguin nebo Nikola Tesla... a Gaugin, Buffalo Bill, Barnum & Bailey“ doplňuje Jaroslav znale.

„Wow! Paráda, uvidíme je tu někde?“ ptám se plná očekávání.

„No to nevím, nevím, jestli tu byli všichni v tento ten právě.“ odpovídá zamyšleně.

„Nevadí, je to skvělé i tak. Edison mi stačí a třeba budeme mít štěstí i na Eiffela.“

„Ten by tu měl teď být. Tak snad ho nemineme.“

Pokračujeme prohlídkou pavilonu umění. Hned po vstupu do budovy jsem vytřeštila oči. Takových krásných soch pohromadě! Jsou opravdu přenádherné. Takové jsem snad nikde dosud neviděla. Možná někde v muzeu v Praze, ale rozhodně ne v takovém množství. Jedna krásnější než druhá. Velké v nadživotní velikosti, malé, roztomilé, monumentální, smutné. Je tu všechno. Když jsme vyšli zase ven, byla jsem jak omámená.

„To jsem ještě nikdy neviděla! Opravdu! Taková krása! A tohle uměli lidé v téhle době. Zato dnes abys takhle perfektně vyvedenou sochu pohledal. Nenajdeš sochaře, který to umí. Podle mě rozhodně ne. Současné sochy většinou nejsou tak krásné, tak realistické. Dnešní jsou jiné.“ postesknu si s lítostí.

„Ale určitě jsou i úžasní sochaři v současné době, jen jsou zároveň s nimi i ti, jejichž pojetí figur je poněkud odlišné, abstraktní, možná bulvární.“ ujišťuje mě Jaroslav.

„Asi ano, jen mi v hlavě vždy možná utkví jen ty, které já považuji za absolutní paskvil a výsměch sochařství. Je to jen mé subjektivní negativní hodnocení. Určitě i dnes se najdou. Jen tady, jak jsou tu představeny ta krásná díla pohromadě, tak mi jen zrak přechází a mé srdce se tetelí blahem. Miluju tohle umění. Umění této doby. V 21. století je situace trošku ztížená, zdá se mi. Co je na druhé straně řeky?“ ptám se se zájmem, když si všimnu, že tam je hustota návštěvníků mnohem větší, než před pavilonem umění a i strojů.

„A podívej ty fontány! To je nádhera! Čistá krása! Škoda, že tu nemůžu fotit!“ vykřiknu nadšeně a zakončím zkroušeně.

„Ano, ty fontány jsou opravdu povedené.“ přitaká Jaroslav. „Chceš se jít podívat blíž?“ navrhuje. „Tahle blíž u nás se jmenuje: Město Paříž osvěcuje svět svou pochodní, navrhl ji Jean-Camille Formigé, a tamhleta: Pět částí světa, zobrazuje kontinenty a navrhl ji Francis de Saint-Vidal. Jsou opravdu nádherné, pojď se podívat blíž.“ vybízí mě neustále.

„Teď ne, teď mě zajímá, co je to tamhle?“ trvám na své otázce.

„To je budova pro prezentaci ministerstva války. Vidíš, před ní jsou děla. Francie předvádí svou sílu a vyzbrojovací schopnosti. Má je dost velké.“ odpovídá Jaroslav s jakýmsi neklidem v hlase.

„Aha, to je strašidelné a smutné, zdá se mi. Nechápu zájem lidí o ten pavilon. Proč se chodí koukat na zbraně? Vždyť válka nikdy nepřinesla nic dobrého, ani jedné ze zúčastněných stran.“ komentuji, když přicházíme blíž k vystaveným dělům před budovou.

„Ano, to máš pravdu. Dnes ale na světové výstavě je potřeba toto lidem ukazovat. Za prvé jde o jistý pokrok ve válečném inženýrství, za druhé je to představení jiným zemím, aby věděli, že Francie je schopna se účinně bránit, že má čím. No a za třetí... v koloniální době se svět a mezinárodní politika ubírala trošku jinými směry, než jak ji znáš ty z 21. století. Projev síly a moci je chápáno jako velmi skvělé a uchvacující, většina lidí se na to dívá velmi pozitivně. Jiná doba.“ Jaroslav mě zasvěcuje do současné situace mezinárodního dění a už jsme došli přímo před děla. Dovnitř tohoto smrtonosného a zastrašujícího pavilonu jít rozhodně nechci. Zajímá mě spíš oblast přímo naproti. Tam je spousta lidí. Vypadají nadšeně a pobaveně.

„Co je to tam naproti?“ ptám se a nezastavuji se v chůzi.

„Představení kolonií.“

„Kolonií?“

„Ano. Francie je koloniální mocnost teďka. Británie a jiné země také, ale jsme v Paříži, takže tu jsou představovány hlavně kolonie Francie. To je třeba Alžírsko, Tunisko, Senegal, Jáva, Oceánie, Kambodža, dnešní Vietnam... je tam i celá káhirská ulice.“

„Aha a to tam ukazují co?“

„No, jak žijí přeci. Jak žijí obyčejní lidé v koloniích, jak bydlí, co obvykle dělají a tak.“ vysvětluje mi Jaroslav.

„Aha, to je zajímavé. Pojďme se tam podívat.“ navrhuji a vydávám se směrem ke vstupní bráně.

„Dobře, ale nechtěla bys nejdříve vidět Eiffelovku? Mimochodem, teď ji nazývají 300metrová věž. Je to nejvyšší stavba na světě. Nebo třeba Bastilu? Měla být hlavním tahákem výstavy, která se také koná na 100. výročí jejího dobytí. Ale bohužel historická rekonstrukce dobytí Bastily lidi nezaujala tolik, jako jiné atrakce.“ snaží se mě zdržet Jaroslav a rukou ukazuje k Eiffelovce.

„Jo, pád Bastily si pamatuji. Patří mezi málo čísel, která mi z dějepisu zůstaly v hlavě. Jsem nadšená, že má znalost právě tohoto data se mi konečně nějakým stylem hodí v praxi.

„Bylo to 14. července 1789, že ano? Takže jsme tu rekonstrukci pádu Bastily přesně o měsíc minuli?“ ptám se a už už se chystám projít vstupní branou do koloniální části.

„Pamatuješ si to správně. To jsme minuli, ale není problém se tam vrátit a podívat se na to. Ale jak říkám, celá výstava byla koncipovaná jako oslava této události a francouzské revoluce, ale veřejnost to zase tak moc nezaujalo. Pojď, svezeme se na 300metrovou věž výtahem. Je to super novinka.“ navrhuje mírně rozpačitě Jaroslav a snaží se mi zabránit ke vstupu do kolonií. Trošku mi to přišlo i divné, proč by nechtěl, abych tam šla? Ale myšlenka mi hlavou prosvištěla a rázem byla ta tam.

„Pak se tam podíváme, teď mě zajímají kolonie. Chci vidět, jak žili jejich obyvatelé. Bude to velmi zajímavé, myslím.“ sděluji mu rozhodně a pomalu vcházíme bránou do areálu kolonií.

Ihned se přede mnou otevírá africké panorama, nefalšovaní domorodci, jejich obydlí. Procházíme kolem nich, oni vyrábí nějaké výrobky, matky kojí své děti. Před jednou budovou tančí rituální tance. Před jinou servírují v restauraci tradiční pokrmy a nápoje, všichni domorodci jsou oblečeni v kostýmech, které znázorňují jejich běžné, ale i slavnostní oblečení. Je to fascinující podívaná.

„To je zajímavé, viď.“ pokyvuji spokojeně na Jaroslava. „Podívej, jak jinak se současní obyvatelé Francie a jiných evropských zemí dozví, jak vypadá běžný den v Africe nebo ve Vietnamu? Je to úžasný nápad to takhle předvést.“ říkám mu své pocity z vystavěných vesnic obydlených jejími obyvateli.

„Když myslíš.“ odpoví suše a nezúčastněně se dívá do prázdna.

Počkat! Když myslíš! Tohle mi říká Mirek v okamžiku, když se mnou bytostně nesouhlasí, ale nemá zrovna se se mnou náladu hádat a vysvětlovat mi, proč se pletu. A většinou má pravdu. Zpozorněla jsem. Proč mi to říká teď Jaroslav? Vždyť je to super přeci, předvést život v dalekých zemích tady ve Francii, když jsou jejich kolonií. Nebo ne? Začala jsem přemýšlet. Mezitím pomalu procházíme dál s davem a občas se zastavíme u nějakého představení, kde se vyskytuje zvýšený počet nadšených diváků. Nemůžu si pomoci, ale přijde mi to opravdu zajímavé. Lidé okolo mě jsou nadšení. Sledují se zájmem jejich běžný život. V tom si všimnu dvou mužů. Oba jsou Afričané, mluví spolu hlasitě, jeden rozhazuje rukama. Popoběhnu blíže k nim, abych slyšela jejich hovor. Už mě ani nepřekvapí, že jim rozumím, přestože jsou bůhví odkud.

„Víte, já jsem Samba Lawbé Thiam, jsem klenotník, mám své zákazníky. Dělám dobře své řemeslo, zákazníky mám i odsud z Evropy. Moje klenoty si obchodníci kupují pro své manželky a vozí sem do Francie. Ale tady! Jsme všichni velmi poníženi, že jsme vystaveni tímto způsobem, v chatrčích jako divoši! Tyto chatrče ze slámy a hlíny neodpovídají realitě Senegalu! V Senegalu máme velké budovy, nádraží, železnice, elektrické osvětlení. Stavbu tohoto typu chatrče u nás stavební úřad nikdy neschválí. A tady nás ukazují takhle!“ rozčiloval se. Druhý muž mu jen přikyvoval a měl evidentně stejný názor na tuto skutečnost.

„Jaroslave!“ křičím na něj, stojí kousek ode mě a dvou mužů, neslyšel jejich hovor.

„Jaroslave! To je strašný! To je pravda? Slyšel jsi je?“ ptám se ho zděšeně.

„No... ano, podívej se kolem pořádně. Co vidíš?“ říká tichým přemýšlivým hlasem, když ke mně došel.

„Takže víš, o čem mluví ten Senegalec?“ naléhám na něj.

„Ano, neslyšel jsem je sice přesně, ale mám jistou představu. Rozhlédni se. Pojď projdeme si to tu celé a poslouchej a dívej se.“

Vydali jsme se na prohlídku a prošli téměř celých 20 hektarů na Esplanade des Invalides, kde byla přehlídka života v koloniích umístěna. V tom se mi zjevil úplně jiný obrázek o dané výstavě. Už jsem neviděla přehlídku cizích vzdálených zemí tak pozitivně.

„Oni jim za to platí, ne? Jsou to herci přeci v kostýmech?“ ptám se Jaroslava.

„No, neplatí. Nejsou to herci. Mají povinnost tu bydlet a předvádět to, co jim pořadatelé výstavy řeknou, ale dostávají jen trochu jídla.“ odpovídá rozčileně.

„A jak dlouho tu jsou? Jak dlouho trvala vlastně tahle výstava?“ ptám se rozčileně.

„Přesně od 6. května do 31. října.“ odpovídá Jaroslav a trošku pátrá v paměti, aby se ujistil o správnosti svého tvrzení.

„Aha. Ale tak proč sem jeli? Když se jim to teď nelíbí, že tu jsou?“ jsem v šoku. „To není legální ne?“ vyzvídám, protože absolutně netuším, jaké tu teď platí zákony. Nemůžou tu ženy nosit kalhoty, zákony tedy můžou být všelijaké.

„No vzhledem k tomu, že jsi na výstavě koloniální mocnosti, která má v území, které ovládá, větší rozlohu než je Francie sama, tak tohle legální je. A ti lidé zde na výběr neměli. Prostě je naložili na loď a přivezli sem. Řekli jim, co tu budou dělat a oni to dělají. Nemají na výběr, jsou jejich kolonií.“

„Aha. To je strašný! Takže vlastně ukazují svoji nadvládu? Ale proč je ukazují v chatrčích, když ve své zemi v Africe mají normální domy a elektřinu stejně tak jako tady v Paříži? To nechápu.“

„Oni si to tím obhajují, víš. Ukazují je jako necivilizované divochy, které vlastně přijeli z Francie zachránit před bídou a zcivilizovat je.“

„Aha. Jsou tu jak otroci? Otroctví přeci už bylo zrušeno?“ nemůžu pochopit realitu téhle pro mě vždy krásné doby.

Prošli jsme káhirskou ulicí. Bylo to úchvatné, opravdu jsem měla pocit, že jsem v Egyptě. Poučné to tedy jakýmsi stylem je, když odhlédneme od praktik, s jakými tu zacházejí s „obyvateli“ koloniálních městeček. Vědí to vůbec ti obyčejní návštěvníci? Že jsou tu lidé z kolonií nedobrovolně? A zajímá je to vůbec?

Došli jsme k jávské vesnici. Opět tu byla názorná ukázka obyčejného života na vesnici od zemědělství po náboženské obřady a zábavu. K muži, který stál vedle mě přišel jiný muž a hned ho oslovil:

„Claude.“

Muž stojící vedle mě mu opětoval pozdrav kývnutím hlavy.

„Opět jsi zde, příteli. Tobě se tu nějak líbí.“

„Ano. Je to neskutečná nádhera. Tohle jsem ještě neslyšel.“ odpovídá a zavírá zase oči při poslechu hudby, která se line z nástrojů, které jsem já nikdy ještě neviděla.

„Je krásné, že jsme sem přivezli i hudebníky. Báli jsme se, že se nám to nepodaří. Teď jsou ale tu a ty tu jsi častěji, než bych byl býval čekal.“

Claude? Zní mi v hlavě to jméno. Kdo by to tak mohl být? Prohlížím si pozorně toho muže, ale nepoznávám ho.

„Jaroslave, mohl bys ...“ otáčím se s prosbou o identifikaci mého spolucestovatele.

„Debussy. Claude Debussy to je.“ nenechal mě dokončit větu a ihned odpověděl.

„Ale jistěže!“ rozpomněla jsem se.

„On sem chodil často, byl opravdu okouzlen tou hudbou. Napsal pak díla inspirovaná jávskou hudbou, tzv. gamelanskou hudbou. Najdi si je pak na internetu a poslechni.“ doporučuje mi Jaroslav.

„Jávská hudba se řídí zákony kontrapunktu, díky nimž se Palestrina jeví jako dětská hra, a pokud ji člověk poslouchá, aniž by byl předpojatý svýma evropskýma ušima, nalezne perkusivní kouzlo, které ho nutí přiznat, že naše vlastní hudba je ne o nic víc než barbarský druh hluku, který se hodí spíše pro pojízdný cirkus.“ říká svému příteli Debussy a vydávají se spolu k blízké kavárně na doslech od jávského pavilonu.

„Tak to si pak určitě vyhledám. Debussyho sice letmo znám, ale když jsem ho teď viděla na živo, jak je fascinován a přímo očarován tou hudbou, jsem nesmírně zvědavá na to, jak se to odrazí v té jeho tvorbě. Nikdy jsem ho nijak zvlášť nestudovala a ani neposlouchala. Občas, jen málokdy. Vypadá jako velmi sympatický mladý muž.“ říkám Jaroslavovi a pokračujeme v procházce.

Prošli jsme si to celé, zastavili se u všech vystavovaných atrakcí. Kavárny, restaurace, ale i jakési výběhy s chatrčemi, před nimiž seděli téměř nazí lidé z dalekých koutů světa. Vystaveni, podrobeni výsměchu, pohrdání. Byl to děsivý pohled.

„Oni tu jsou jako zvířata v zoo!“

Jaroslav jen pokýval hlavou.

„Chci zpátky domů!“ vykřikla jsem a chytla ho za ruku a doufala, že se zase objevíme v 21. století v potemnělé místnosti se stolem, na kterém jsem zanechala všechny své věci.

„A co ta Eiffelovka?“ ptá se mě a vypadá zklamaně, že bych si ji nechala ujít.

„Dobře, rychle na Eiffelovku, snad si tam spravím náladu trošku. Když už jsme tady.“ souhlasím a jdeme zpátky po promenádě Les Invalides k Champs de Mars.

Výhled z věže je úchvatný. Z výšky ale svůj zrak stále zaměřuji jen směrem ke koloniím. A opravdu, nejvíce lidí se vyskytuje právě tam. Je to populární výstava.

„Celkem tu bylo něco kolem 32 milionů návštěvníků.“ říká Jaroslav a shlíží dolů na hemžící se lidi všude pod námi.

„To je neuvěřitelný číslo. A všichni viděli ty „divochy“ v koloniálních vesnicích?“

„Ano.“

Po prohlídce na vyhlídkové plošině jsme se opět proplétali davy na hlavní třídě. Všude kočáry s koňmi, vojenské přehlídky, hudba, tance. Opravdu velkolepá zábava.

„Podívej!“ strčil do mě loktem Jaroslav. „To je pan Eiffel, asi také půjde zrovna na věž.“

„Super! Eiffel!“ říkám nadšeně, zastavím se a dívám se na něj. Je velmi elegantní, vypadá chytře a galantně. Mám z toho, že ho vidíme, velkou radost.

„A už bychom mohli domů?“ ptám se po chvilce, když se mi opět připomenuly kolonie v rozhovorech kolemjdoucích.

„Můžeme.“ odpovídá Jaroslav a podává mi ruku.

Jsme tu. Jsme zpátky, zjišťuji, když si mé oči znovu přivykají tmě v ponuré zabedněné místnosti opuštěného domu v centru našeho města. Jsme zpět v 21. století.

„Kolik je hodin? Musím domů.“ ptám se Jaroslava.

„Je přesně tolik, v kolik jsme odsud odešli do Francie.“ odpovídá.

„Jakto? Byli jsme tam přeci půl dne minimálně?“ nechápu.

„Ale tady neuběhla ani jedna vteřina. Pryč jsme vlastně vůbec nebyli.“ usmívá se a čeká na mé následné dotazy.

„To nechápu.“ odpovídám a dávám si do kapes zpět předměty, které na mě čekaly na stole.

„Chceš to vysvětlit?“ ptá se mě.

„Asi ne. Až příště. Dneska toho na mě bylo už moc.“ říkám smutně, beru si batoh na záda a vydávám se směrem ke dveřím. Jsem unavená.

„Nebuď smutná. Byla to jiná doba. Pokrok a civilizace ...“

„Já nevím. První návštěva minulosti, měla to být přeci oslava mých narozenin. Chtěla jsem se bavit. A místo toho...“

„Ale vždyť jsi byla nadšená! To umění, stroje, Eiffelovka, viděli jsme Edisona, Eiffela osobně, Debussyho...“

„Ano. Je to zvláštní. Nadšená jsem byla, vlastně to bylo úžasné. Jen ti lidé v těch chatrčích, polonazí nebo v barevných kostýmech, předváděni jako divoši. Vypadalo to fakt jako zoo. Je mi z toho smutno.“

„Tak příště se podíváme někam, kde koloniální výstava nebude. Vyber si jakoukoli destinaci v jakémkoli čase, půjdeme tam, kam jen budeš chtít.“

„Dobře. Promyslím si to. Pak tě najdu. Ahoj.“

 

Cestou domů jsem ani na nic nemyslela. V hlavě mi zavládla naprostá prázdnota. Potkala jsem sousedku, letmo ji pozdravila. Všechny ty dojmy z mé první návštěvy minulosti byly tak silné. Když jsem vešla do bytu, vítaly mě hladové kočky. Dělají to tak vždycky. Nevadí jim, že jsou hodinu po jídle a jdu jen na tři minuty ven s košem, vítají mě jako bych byla pryč týden a významně se motají s vrněním kolem misek. Byla jsem trošku časově zmatená, v kolik jsem vlastně odcházela z domu? V kolik hodin jedly? Mají hlad doopravdy nebo jsem byla pryč opravdu jen půl hodiny, která zahrnovala cestu za kostel a zpátky? Kolik je vlastně hodin? Soustředila jsem se na čas, který mi ukazoval mobil. A skutečně, byla jsem pryč 35 minut. Takže kočičky hladové doopravdy nejsou, přesto jsem jim dosypala trošku granulí. Jen k tomu čuchly, nejmladší - kotě zhltlo asi pět kousků a zase se šly uvelebit každá na své oblíbené místečko na spaní. Kočky tedy hlad neměly, jen aktivně provedly vítací rituál. Zato já mám hlad. Ten výlet mě neskutečně unavil a musím dočerpat energii. Po jídle jsem se pomalu běžnými činnostmi v domácnosti zase vrátila do mé reality, do půlky roku 2023.

 

Asi za týden jsem měla dojem, že by bylo hezké, si zlepšit můj prvotní dojem z cestování časem a zamyslela jsem se nad mým dalším výletem, který bychom s Jaroslavem mohli uskutečnit. Před očima jsem viděla obří kolo ve Vídni. Prátr – to je ono! Už odmala jsem se tam chtěla podívat a na kole se svézt, abych viděla Vídeň z výšky. Ale pokaždé, když jsem ve Vídni byla, nezbyl čas tam zavítat a mé toužebné přání se nikdy neuskutečnilo. Zatím.

Tentokrát se mi ale nechtělo do domu, ve kterém proběhla naše první cesta. A venku prší, nebo spíš velmi hustě mrholí a vypadá to, že jen tak nepřestane. Můžeme tedy jít do parku. V dešti tam nikdo nebude a vím o lavičce pod stromem, kde sedívám, když právě prší, zůstává až na výjimky vždy suchá. Tam to bude bezpečné a příjemnější než v temné místnosti.

Došla jsem do parku a opravdu, nikde ani živáčka. Jen ptactvo se vesele zabývalo taháním žížal z trávníku a záhonů. Usedla jsem na lavičku, byla téměř suchá. Nahmatám přívěsek a potichu volám: „Jaroslave?“ Čekám... a nic. Tak to zkusím znovu, říkám si. Nikde stále ani noha.

„Ahoj!“ vybafne na mě ze křoví po mé pravé straně.

„Bože! Nelekej mě!“ hned mu ze smíchem vyčiním.

„Přijít normálně jako člověk já neumím, mě to baví takhle víc no.“ vysvětluje Jaroslav.

„Vždyť v pohodě. Jsem zvyklá na ledacos a jen tak se neleknu zvuků ze křoví. I když teď tedy jsem to úplně nečekala. Ale ráda tě vidím.“

„Tak kam to bude?“ ptá se a sedá si vedle mě. „Máš lepší náladu.“ prohlíží si mě.

„Ano. Chtěla bych se podívat do Vídně. Šlo by to?“ ptám se rovnou.

„Ale jistě. A pročpak do Vídně? Do jaké doby? Nebo na nějakou událost konkrétně?“ vyzvídá a v paměti pátrá po dějinách tohoto krásného města.

„Víš, já jsem vždycky chtěla do Prátru, na ruské kolo. Takže je mi jedno, v jaké době to bude. Jen se chci projet na tom ruském kole. Dala bych si to jako dárek k narozeninám.“ vysvětluji blíže můj návrh.

„Dobře. Ferrisovo kolo...“ říká zamyšleně Jaroslav a se zájmem pozoruje kolem poskakující kosy a červenku, která právě vytáhla z trávy žížalu.

„Ne, myslím ruské kolo. V Prátru. Vídeň.“ opravuji ho.

„No ale první ruské kolo postavil pan Ferris. A byl to Američan. Takže název ruské kolo je vcelku zavádějící.“

„Aha. Jakto? V Americe? Tak proč se tomu neříká tedy americké kolo? To nechápu? A kdy to bylo?“ snažím se zorientovat v nových faktech. Ruské kolo už není ruské kolo. Zvláštní.

„Náš první výlet do minulosti byl do Paříže, kde světové výstavě dominovala Eiffelovka, tedy v té době 300metrová věž.“

„Ano. Vím.“ přikyvuji.

„No a o pár let později se konala světová výstava v Chicagu. A pořadatelé výstavy si kladli za cíl, postavit tam něco, de facto cokoliv, co by předčilo onu Eiffelovku. Nic než soutěž, chtěli být prostě lepší, větší, pokrokovější, světovější.“

„Jasně, standardní soutěživost.“ usmívám se.

„A nejen to. Byla to šance pro Chicago ukázat Americe a světu, že zvládli povstat z popela jako Fénix. Velká část města totiž před nedávnem komplet shořela při velkém požáru.“

„Aha. To je děsivé. Ale zvládli to! Super.“

„Velký chicagský požár pohltil během 8. až 10. října 1871 zhruba 9 km2 města a zemřelo při něm na 300 lidí. Byla to velká katastrofa. Více než 100 000 obyvatel bylo rázem bez domova. Foukal velký vítr a bylo delší sucho. A bylo to. Zkáza jakou nikdo nepamatoval. Byl to srdcervoucí pohled. To asi nechceš vidět viď?“ ptá se a správně předjímá mou odpověď. Zavrtím jen hlavou.

„Strašná představa, to vidět opravdu nechci. Ale oni to zvládli.“

„To ano, byl to sice šibeniční termín a velmi velká výzva, ale podařilo se.“

„Tak se tam podíváme? Na opravdu první ruské kolo. Tedy Ferrisovo.“ navrhuji s nadšením.

„To můžeme.“ odsouhlasí Jaroslav a dodává: „Klidně mu říkej dál ruské, ono v České republice a i v jiných zemích se mu tak říká. Není to špatně, jen jiný název.“

„Dobře.“ usmívám se.

„Říká se mu také chicagské.“ doplňuje Jaroslav.

Kontroluji obsah kapes a pokládám vše nepotřebné na lavičku vedle batohu.

„Půjdeme?“ ptám se Jaroslava a podávám mu ruku.

„Ty se tam opravdu těšíš viď?“

„Ano.“

​

World´s Columbian Exposition – Chicago 1893

 

„Vítej v Chicagu!“ vykřikne Jaroslav, aniž jsem stihla pořádně doříct slovo ano. Jsme tu. Nádhera!

„Všechno tu je bílé! A tak krásné.“ žasnu.

„Ano. Vítej ve White City.“ usmívá se a rozbíhá se davem směrem ke vstupní bráně do areálu veletrhu. Vyběhnu s nadšením za ním.

Procházíme mezi lidmi v davu, stejně jako v Paříži. Poslouchám útržky rozhovorů, které jsem schopna během chůze zachytit. Všichni jsou nadšení, všichni žasnou nad tím, co město Chicago dokázalo. Je to fascinující.

„Co máme dnes za datum?“ ptám se, když se blížíme k prvním bílým budovám.

„Dnes je 12. srpna 1893.“ odpovídá Jaroslav a rukou mě navádí směrem ke vchodu do jedné z nádherných budov.

„Aha, dobře. A proč zrovna tento den?“ zajímá mě.

„Neptej se, uvidíš.“ mrkne na mě a už vstupujeme dovnitř do budovy, před kterou je socha Benjamina Franklina. Spatřím nápis Westinghouse Electric.

„To znám. Tam působil Nikola Tesla, nepletu si to?“ ptám se.

„Ano. Je to konkurent Edisonovy firmy. A v rámci napájení veletrhu elektřinou vyhrála tzv. válku proudů, mezi střídavým a stejnosměrným.“ vysvětluje Jaroslav.

„Aha.“

„No ale nebylo to úplně čisté vítězství. On je Edison zažaloval, že porušují jeho patent. Trošku upravili svou žárovku a soud o fous vyhráli. Musí ale mít na veletrhu malou armádu mužů, kteří ty jejich žárovky téměř neustále průběžně vyměňují, protože dlouho nevydrží. Je to vcelku srandovní.“ směje se Jaroslav.

„Co to je? Oni už mají elektrické auto?“ divím se, když procházíme dál výstavní halou.

„No ano. Tohle je první elektrické auto vyvinuté ve Spojených státech jistým Williamem Morrisonem. Může jet až 23 km v hodině. Rychlost nic moc, ale je to počátek vývoje. V Evropě ale už byly vyráběny dříve.“

„Jé, hele, vejce. Já sbírám vejce. Co je to?“ zaujme mě točící se předmět. Nejsem sama, kolem se tlačí spousta zvědavých diváků.

„To je tzv. Kolumbovo vejce.“ informuje mě Jaroslav. „...dvoufázová cívka v indukčním motoru roztáčí měděné vejce, větší než pštrosí. Rotující magnetické pole. Je to úžasné. Vždy se tu rád zastavím.“ se zájmem pozoruje točící se objekt a pokračuje: „A název odkazuje ne na fakt, že tato světová výstava je oslavou nejen města Chicaga povstalého z popela, ale zároveň i 400 let od objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Má prapůvod v příběhu ze zhruba 15. století o tom, že právě Kolumbus postavil vejce na špičku tím, že ji trošku naklepl.“

„Super, to je zajímavé. Chtěla bych si ho koupit a dát doma do své sbírky.“ povzdychnu si. „Páni, elektrická kuchyň! A s automatickou myčkou! Neuvěřitelné!“ žasnu nad výrobky, které jsou na výstavě obsypány lidmi, v této části pak převážně ženami.

„Víš, že já doteď nemám doma myčku nádobí?“ ptám se Jaroslava s úsměvem.

„Ulehčila by ti práci.“ nechápavě kroutí hlavou.

„Já vím. Ale prostě ji nemám. Dá se žít i bez ní. Ale pojďme už na to ruské kolo.“ otáčím se a jdu v davu mezi exponáty a návštěvníky ven z expozice. Jaroslav jde za mnou. Vyjdeme ven a rozhlížím se, kde je kolo postavené. Vtom mě Jaroslav zatáhne za rameno a stáhne dozadu směrem k sobě.

„Co to děláš?“ otočím se na něj.

„Vrazil by do tebe.“ vysvětluje a dívá se na muže, který právě proti nám prošel.

„Ale nevrazil přeci, vždyť by se mi vyhnul. Jako všichni vždycky.“ nechápu.

„No tenhle ne, ten tě nevidí.“

„Nikdo mě tu přeci nevidí.“ směju se a mám pocit, že jeden z nás se jisto jistě zbláznil. Co mi to tu říká?! Nerozumím tomu.

„To ano, ale vnímají tě a proto se ti vyhnou, maximálně otřou kousek o ruku nebo tak. No ale tenhle muž ne, ten to má trošku jinak. Pojď, jdeme za ním.“ rozhodně znenadání Jaroslav a rozbíhá se za ním, aby nám nezmizel na dobro v davu.

„Kdo to je? Jakto, že nás nevidí? Proč jdeme za ním? Tak kdo to je?“ ptám se a téměř běžím, abych je oba dostihla.

„Koukej. Tohle je HH Holmes. Nic ti to jméno neříká?“ ptá se Jaroslav a zpomaluje těsně za ním.

„Ne. Nikdy jsem to jméno neslyšela.“ kroutím hlavou.

„HH Holmes je sériový vrah.“

„Pane Bože! Kolik zabil lidí?“ vykřiknu. „A proč ho sledujeme?“

„Nenápadný sympaťák, že? Vlastním jménem Herman Webster Mudgett, známý ale jako Henry Howard Holmes. Lhář, podvodník, bigamista a sériový vrah, kterému se připisuje více než 200 obětí.“

„Bože můj! A my ho tu máme přímo před sebou! Pojď pryč! Nebo... nebo víš co, zavoláme policii, ať ho zatknou!“ začínám vyšilovat.

„To nemůžeme! Oni ho pak chytnou a oběsí za vraždu jednoho jeho známého. Ale až za tři roky.“

„Aha. Jen za jednu oběť?“

„Ano. Vidíš támhle toho muže? Teď se na něj dívá.“ ukazuje Jaroslav do davu.

„Vidím, jde za ním!“ děsím se.

„Ano, to je John Davis z Greenville v Pensylvánii. Přijel se podívat na světovou výstavu.“ říká smutně.

„A on ho zabije! Že ano!“ křičím.

„To nevíme, ...jisté je, že Johna dnes všichni vidíme naposled. Za mrtvého bude prohlášen v roce 1920.“ pokyvuje a odvrací zrak od vraha, kterého jsme sledovali až sem.

„To je přeci strašné. Zabil ho teda nebo ne?“ vyzvídám.

„Ano. Nikdy se to ale neprokáže.“ odpovídá a sleduje mou reakci.

„Proč jsi mi ho ukazoval? Mě to děsí! Chtěla jsem se jen projet na ruském kole. A místo toho... sériový vrah. Fakt super!“ rozčiluju se a se slzami na krajíčku odbíhám od Jaroslava do hustého davu. Uběhnu pár desítek metrů a sedám si na lavičku před jinou výstavní budovou. Je nádherná. Všechno tu je tak nádherné. Ti lidé opět krásně oblečení a elegantní. A mezi nimi galantní vrah. Začínám brečet. Cítím neskutečný smutek nad činy některých lidí a pocit bezmoci, že tomu nemohu nijak zabránit mě vnitřně drtí. Ucítím ruku kolem ramen. Jaroslav. Našel mě.

„Neplač. To jsou dějiny, ty už nezměníme. To nejde. Ukázat jsem ti ho chtěl, abys věděla, že když se ti někdo nevyhne, protože tě nevnímá, tak z toho nekouká nic dobrého. Je fajn tohle vědět. Pojď, půjdeme na to kolo konečně.“ snaží se mě uklidnit, jak nejlépe to umí. Otírám si slzy, vstáváme z lavičky a nechávám se vést mezi lidmi a doufám, že dojdeme konečně tam, kam jsem chtěla.

„I když, počkej...“ zastaví se Jaroslav a kouká na hodiny. „Bude poledne, čas vyrazit ještě někam jinam. Na kolo půjdeme pak. Teď půjdeme na koncert.“ usmívá se nadšeně a úplně otáčí náš směr chůze. Procházíme kousek od břehu Michiganského jezera, projdeme centrální částí, 14 obrovských krásných bílých budov postavených okolo Velkého bazénu, jemuž vévodí velká nádherná socha.

„Počkej, co je to? Chci se na ni podívat blíž.“ říkám Jaroslavovi a proplétám se davem ke kraji Velkého bazénu, kde se socha tyčí.

„Dobře, stíháme. Je krásná, že. To je socha Republiky od Daniela Chestera Frenche.“

„Je krásná, tak zářivá.“ kochám se při bližším pohledu.

„Ano, je to pozlacený bronz, pravá ruka drží Zeměkouli, na které sedí orel s rozprostřenými křídly. Druhá ruka drží hůl s plaketou s nápisem „Svoboda“, vavřínovým věncem a nahoře na holi – to je fragická čepice, neboli čepice svobody.“ podává mi ucelený výklad Jaroslav.

„Paráda!“ nemohu z ní oči spustit. Co je to za orla?

„Ale pojď už, za chvíli začínají.“ popohání mě Jaroslav a doslova odtahuje od sochy zpět do korzujícího davu. Jdeme kolem nádherných obrovských budov jednotlivých odvětví a firem.

„Kolik těch budov tu je? A všechny postavili nové, kvůli výstavě?“ zajímá mě.

„No víceméně ano, hlavní část výstavy je čtrnáct budov kolem Velkého bazénu, to vybudovali po požáru. Dalších asi 200 budov bude ale zbouráno. Do 21. století tu zůstanou snad jen dvě.“

To už ale vstupujeme do koncertní haly.

„Bože, tady je lidí! Tak obrovský sál, spíš kapacita stadionu, než koncertního sál. Kolik tu je lidí?“ ptám se v úžasu a snažím se nenápadně projít davem na nějaké dobré místo.

„Zhruba šest tisíc lidí. Ale poslouchej, to znáš ne?“ ptá se Jaroslav a následuje mě davem k předním řadám blíž k pódiu. Chvíli se zaposlouchám a opravdu, tu hudbu poznávám.

„To je přeci Antonín Dvořák!“ vykřiknu nadšeně, že jsem ho poznala.

„Správně! Antonín Dvořák je tu dnes hlavní celebritou, a nejen dnes. Přišli jsme sem pozdě, ale kdybychom tu byli už v 8 ráno, viděli bychom obrovský průvod Čechů.“

„Čechů? Vždyť teď je ještě Rakousko-Uhersko ne?“ pátrám v paměti po dějinách našeho státu.

„Ano, Češi jsou součástí Rakouska-Uherska a velké množství jejich výrobků je zde na veletrhu prezentováno v Rakouských pavilonech nebo pod rakouskou vlajkou. Ale dnes je Chicago jejich. Dnes je Český den! Oslavují své češství a jsou na své krajany patřičně hrdí. Vždyť i starosta Chicaga je Čech!“

„Opravdu?“

„Ano. ----- A kdyby ses mě dnes zeptala, kolik tu je česky mluvících lidí, odpověď by byla, že zhruba 15 tisíc Čechů šlo v průvodu .... a celkem se do Chicaga během předešlých 24 hodin sjelo více než 100 tisíc Čechů žijících v různých koutech Spojených států. Přijeli z Omahy, Clevelandu, New Yorku, Milwaukee, jen aby se mohli zúčastnit Českého dne na světové výstavě.

Prezentuje se zde více než 300 českých společností. Velký díl zaujímá Sokol a tělovýchovné jednoty. A tady v Americe je velmi obdivují.

..............................................................